Pošmourné
podzimní ráno zastihlo Lauru na hausbótu v podobně neveselé náladě. Tedy pokud
se dá vyčíst z její rozespalé tváře. Usedla na víko bedny, které tvoří něco
jako lavici lemující levobok lodě, kterou „zdědila“ po kamarádovi.
Usedla,
prohrábla si dlouhé blond vlasy, díky nimž si užila tolik posměšků, že nejednou
stála před rozhodnutím, jestli se nenechat obarvit. Dnes nebude řešit barvu
vlasů, ale sáhne po červené krabičce a zapálí si jednu redku.
Promnula si
ospalé oči, potáhla prvního práska a zadívala se na protější břeh, kde tou
dobou bývá mumraj lidí čekajících na autobus, který je odveze do civilizace.
Jistě nebydlí v pralese, ale stejně pro ní končí civilizace za hranicí hlavního
města.
Baví jí
sledovat živé lidi, možná protože si v práci užije mrtvých víc než dost.
Než stihla
vykouřit polovinu cigarety, přerušil idylku ječivý zvuk mobilu. Díky poklidné
hladině se donesl zvuk civilizačního výdobytku až k lidem na druhém břehu.
Někteří otočili zvědavě hlavu jejím směrem, to už zamířila ve volné košili a
boxerkách do kajuty.
„Slyším,“
odvětila stroze. „Šéfe mám volno.“
Její zmuchlaný
obličej přešel z ospalé do naštvané grimasy. Vážně nesnáší, když jí tahají do
práce, protože nemá děti nebo na vozík upoutanou manželku. Když si naposledy
prohlížela pracovní výkaz, zjistila, že má ze všech kolegů nejvíc přesčasů,
vyřešených případů a nejdéle čeká na povýšení.
„Zasranej
šovinista,“ ulevila si, když odložila telefon a začala hledat kalhoty.
O chvilku
později nasedla do stříbrné Fabie a vyrazila do města.
„Nadporučík
Mrázová,“ ukazuje služební průkaz mladíkovi v uniformě u pásky – POLICIE ČESKÉ
REPUBLIKY VSTUP ZAKÁZAN.
„To je dost,“
slyší svého šéfa majora Vomáčku, kterého označila zasraným šovinistou.
„Tak mi kupte
vrtulník.“
Ušklíbla se
nad jeho poznámkou. Teď by si měl začít utahovat z jejího auta, ale podle
výrazu nejspíš nebude.
„Dostaneš
novýho parťáka.“
Pořád se tváří
jako bůh pomsty a jí není jasné proč. Nemohla za to, že ten poslední skončil po
té, co si pro něj přišli chlapci z inspekce. I když jí to nikdo nevěřil, bylo
to pro ní stejné překvapení jako pro ostatní, ale nálepka té, co sestřelila
svého parťáka, jí už zůstala.
„Když
myslíte,“ zachovala neutrální tón i výraz.
Zamumlal něco
pod prošedivělými vousy a vyrazil ke skupince, kde rozeznává lidi ze zajištění
stop, pak postřehla pár uniforem a o pár let mladšího muže v sepraných džínách,
mikině s kapucí a koženém křiváku. Připadá jí jako týpek co neví, jestli jít na
depešáky nebo do skejt parku před dvaceti lety.
„Podporučík
Havel,“ ukázal na mladíka, „nadporučík Mrázová vaše nová parťačka.“
Žádné komentáře:
Okomentovat