pátek 6. února 2015

Poprvé s klukem - 1. část

Poprvé to bude nejkrásnější, nejsmyslnější, nejdelší a co já vím co ještě. Prostě poprvé. Bohužel to nebude s první láskou. Tento přídomek padl v páté třídě na základce, když líbal místo mě, tu blonďatou mrchu, které nemohu přijít na jméno.
Nejenom, že jí nemohu přijít na jméno, ale ani si ho nepamatuji. Rok na to se odstěhovala a já zbytek povinné školní docházky dělala uraženou. Vlastně mi to vydrželo do dnes. Ani nevím, kde můj vysněný Martin skončil. Nejspíš bez koně, za to s několika potomky, na které platí alimenty. Možná jich bude i pár nepřiznaných.
Byl to ten týpek, který neměl problém zblbnout během jednoho dne několik holek. Všechny měly pocit, že jsou jedinečné a chodí s jenom s nimi, i kdyby se střídaly u jednoho stolu v zapadlé kavárně.
Ne, že bych ho u toho načapala, ale při čtení Malého prince a upíjení dvojky červeného jsem si nemohla nevšimnout stejně vykutáleného „kolegy“. Zatím co chlapy sbírají zářezy, já pročítám jeden romantický román za druhým a čekám na toho pravého.
Možná jsem staromódní, ale chtěla bych mít romantickou vzpomínku a hlavně mu druhý den marně nevolat, protože má „splněno“. Nechci skončit jako řádek na straně třicet dva nekonečného seznamu v umaštěném notýsku, který dostal od svého táty k osmnáctinám.
Chci s ním strávit spokojený život nebo se o to alespoň pokusit. Nemohu souhlasit se svým „životem“ protřelým bratrem, že mám zkusit všechno. Bohužel pod slovo všechno zahrnul kouření trávy, sex na veřejnosti a dál raději nepůjdu, protože bych se musela červenat.
Místo na lehkovážný sex upínám pozornost ke kvalitní knize a dobrému vínu. Tedy víc ke knize než k vínu, které mi (myšleno dvě deci) vystačí celé odpoledne, až do zavíračky. Pak se vždy omlouván, když sypu z ručně udrhané peněženky pár drobných.
„Hlavně, že se vám tu líbí,“ usmívá se postarší prošedivělá paní a zdá se, že to myslí upřímně.
Asi bych si mohla zajít do knihovny mezi neosobní regály seřazené podle katalogu, ale já dávám přednost útulnému křesílku v rohu místnosti, jejíž stěny jsou pokryty dřevěnými poličkami se svazky, které nikdo nenutí stát v pozoru podle abecedy.
Stejně tak tu nikdo nesyčí, když si začnou dva lidé povídat a že to dělají nejenom často, ale hlavně rádi. Když se na chvilku zaposlouchám, neunikne mi povídání o nových dílech, stejně jako o těch mnohem starších než jsem já.
Přesně takové jsem si našla před pár dny a byla autorkou donucena sedět ve svém křesílku den co den, abych hltala dávno zapomenutý příběh mladé kontesy, kterou chce její otec provdat. Na důvodu není nic, co bych už nečetla. Staré příběhy jsou plné sňatků z rozumu kvůli spojení dvou sousedních panství. Tento má však něco navíc.
„Dobrý den,“ zdravým prošedivělou paní.
Beru si dvojku červeného, kterou položím na malý stolek vedle mého křesla a pak sáhnu do poslední police, do které dosáhnu pro pečlivě zamaskovaný román.
No ráda bych, ale křeslo mi zabral špinavý blonďák a klidně si čte mojí knihu. Něco takového bych mohla označit za opovážlivost nebo dokonce drzost a vyzvat ho na souboj v duchu Dumasových Čtyř mušketýrů.

Žádné komentáře:

Okomentovat