Parťačka - S01E03

Místo odpovědi se na něj doktor podíval svým pohrdavým pohledem a pak nařídil asistentovi, ať nechá odvést tělo na patologii.

Nebýt naštvaná, že mě šéf vytáhl do práce, když jsem měla mít volný den, tak bych snad Šimona i politovala, takhle je mi to jedno a jdu se zeptat pochůzkářů na informací, které mi snad pomohou do začátku.

Bohužel toho z nich vypadlo podobně málo jako z doktora. Při ranní obhlídce zahlédly na břehu tělo a to je vše přátelé.

Nechápu, jak jí mohli najít na břehu, když utonula v klidné řece a ne v moři, kde za přílivu stoupne hladina o několik metrů.

„Nevytáhli jste jí na břeh?“

„Ne.“

„Tak díky,“ zapisuji si jejich jména pro případ, že si potřebovala ještě něco ujasnit.

Mezi tím k nám přišel Šimon, který se snažil vydolovat z doktora něco dalšího. Neměl šanci, a čím dřív to pochopí, tím snazší život bude mít v téhle partě.

„Co teď?“ zeptal se po cestě k autům.

„Zajistěte výpovědi svědků, projděte pohřešované a až bude pitva tak mi zavolejte jedu domu.“

Místo odpovědi přikývl a vyrazil k lidem postávajícím za páskou. Pochybuji, že někdo z nich něco viděl. Bylo pošmourné ráno a široko daleko ani živáčka, ohlížím se na kolem stojící chaty, než nechám za zády další místo činu.

Na zpáteční cestě jsem se stavila ve večerce pro něco k jídlu a zaparkovala u hausbótu. Bohužel už zmizel ranní ospalý opar stejně jako lidé čekající na autobus. Naštěstí zůstalo ticho, které mi ve městě tolik chybělo. Vlastně jsem to nevěděla až do chvíle, než mi přišlo divné, že nemohu usnout.

Nechápala jsem, jak si mohl městský člověk a suchozemská krysa pořídil loď, kterou zaparkoval za cedulí oznamující konec města. Teď mu rozumím, je tu klid a do města to mám kousek. Navíc lidé od vody si na nic nehrají a nikoho nesoudí.

„Dobré ráno,“ vykoukla rozčepýřená hlava z kajuty.

„Dobré,“ nemohu si vybavit její jméno.

Když tu chodím jenom ve volné košili a boxerkách mám pocit, že je to tak na hraně. Na ní tedy nemám. Vylezla ven, aniž by se obtěžovala cokoliv si obléct.

„Není ti zima?“

„Ne,“ prošla kolem mě a skočila do vody.

Parťačka - S01E02

Mně tyká a jemu vyká? Jenom těžko skrývám překvapení, které nebude těžké přečíst v mojí stále ještě rozespalé tváři, což mladýmu zřejmě nevadí, protože se ke mně žene s nataženou rukou.

„Šimon,“ chce pokračovat v tykání jako bych byla nějaký hej nebo počkej.

„Nadporučík Mrázová.“

Zůstávám u formálního představení a vynechávám další zdvořilosti, protože chci mít představení co nejdřív za sebou.

„Máme tu utonulého.“

„Utonulého?“

Podporučík Šimon Havel bude nejspíš trochu zabrzděný protekční spratek z akademie, kterého mi hodí major na krk. Jestli to udělá, tak snad začnu přemýšlet o přeložení. Mám obavu, že bych skončila v nějaké díře, kde bych mohla řešit tak akorát ukradená kola, přejeté slepice.

 Než stihnu podotknout, že nejsme říční policie, přispěchá s ujištěním, že šlo o vraždu.

Naštěstí patolog Poupě právě dokončil ohledání, tak se snad dovím víc.

„Ahoj,“ pohlédl na majora, který k němu mezi tím popošel. „Zdravím,“ slej mě pohledem přes jeho uříznuté brýle, které používá na čtení a ohledání nebožtíka, takže nepotřebuje horní polovinu na dálku.

Šimona pak přehlédl úplně jako by byl pára nad hrncem. Ostatně tak to dělá všem nováčkům, které nepovažuje za schopné pochopit, co bude říkat. Mě začal brát asi po dvou letech u mord party, což je dodnes bráno jako rekordně krátký čas. Vybavuji si pár „oblíbenců“, kterým nevěnuje pohled ani po deseti letech, protože je považuje za lůzry.

„Povídej doktore.“

„Utonulá je asi třicetiletá žena,“ zakašlal a přejel si přes knír, což značilo jisté rozpaky.

„Co je, doktore?“ všimla si, jak mimoděk přejel prsty přes knír.

„Nenašly se doklady, tak vycházím z ohledání, ale moc mi to nesedí. Víc budu vědět po pitvě.“ Zakončil i na něj krátký popis.

„Takže tu máte asi ženu bez dokladů.“ Shrnul major dostupné informace a vyrazil zpět k autu.

Asi nemusím zdůrazňovat, že k tomuhle mě nemusel volat, protože do zjištění o koho jde nebo alespoň výsledků pitvy nemám co dělat. Tedy pokud po mě nebude chtít, abych obcházela chatky ve zdejší kolonii a vyptávala se, zda jí někdo nezná.

„Víme aspoň čas smrti?“ zkusil Šimon zalistovat v příručce začínajícího kriminalisty.

Parťáčka - S01E01

Pošmourné podzimní ráno zastihlo Lauru na hausbótu v podobně neveselé náladě. Tedy pokud se dá vyčíst z její rozespalé tváře. Usedla na víko bedny, které tvoří něco jako lavici lemující levobok lodě, kterou „zdědila“ po kamarádovi.

Usedla, prohrábla si dlouhé blond vlasy, díky nimž si užila tolik posměšků, že nejednou stála před rozhodnutím, jestli se nenechat obarvit. Dnes nebude řešit barvu vlasů, ale sáhne po červené krabičce a zapálí si jednu redku.

Promnula si ospalé oči, potáhla prvního práska a zadívala se na protější břeh, kde tou dobou bývá mumraj lidí čekajících na autobus, který je odveze do civilizace. Jistě nebydlí v pralese, ale stejně pro ní končí civilizace za hranicí hlavního města.

Baví jí sledovat živé lidi, možná protože si v práci užije mrtvých víc než dost.

Než stihla vykouřit polovinu cigarety, přerušil idylku ječivý zvuk mobilu. Díky poklidné hladině se donesl zvuk civilizačního výdobytku až k lidem na druhém břehu. Někteří otočili zvědavě hlavu jejím směrem, to už zamířila ve volné košili a boxerkách do kajuty.

„Slyším,“ odvětila stroze. „Šéfe mám volno.“

Její zmuchlaný obličej přešel z ospalé do naštvané grimasy. Vážně nesnáší, když jí tahají do práce, protože nemá děti nebo na vozík upoutanou manželku. Když si naposledy prohlížela pracovní výkaz, zjistila, že má ze všech kolegů nejvíc přesčasů, vyřešených případů a nejdéle čeká na povýšení.

„Zasranej šovinista,“ ulevila si, když odložila telefon a začala hledat kalhoty.

O chvilku později nasedla do stříbrné Fabie a vyrazila do města.

„Nadporučík Mrázová,“ ukazuje služební průkaz mladíkovi v uniformě u pásky – POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY VSTUP ZAKÁZAN.

„To je dost,“ slyší svého šéfa majora Vomáčku, kterého označila zasraným šovinistou.

„Tak mi kupte vrtulník.“

Ušklíbla se nad jeho poznámkou. Teď by si měl začít utahovat z jejího auta, ale podle výrazu nejspíš nebude.

„Dostaneš novýho parťáka.“

Pořád se tváří jako bůh pomsty a jí není jasné proč. Nemohla za to, že ten poslední skončil po té, co si pro něj přišli chlapci z inspekce. I když jí to nikdo nevěřil, bylo to pro ní stejné překvapení jako pro ostatní, ale nálepka té, co sestřelila svého parťáka, jí už zůstala.

„Když myslíte,“ zachovala neutrální tón i výraz.

Zamumlal něco pod prošedivělými vousy a vyrazil ke skupince, kde rozeznává lidi ze zajištění stop, pak postřehla pár uniforem a o pár let mladšího muže v sepraných džínách, mikině s kapucí a koženém křiváku. Připadá jí jako týpek co neví, jestli jít na depešáky nebo do skejt parku před dvaceti lety.

„Podporučík Havel,“ ukázal na mladíka, „nadporučík Mrázová vaše nová parťačka.“

Poprvé s klukem - 1. část

Poprvé to bude nejkrásnější, nejsmyslnější, nejdelší a co já vím co ještě. Prostě poprvé. Bohužel to nebude s první láskou. Tento přídomek padl v páté třídě na základce, když líbal místo mě, tu blonďatou mrchu, které nemohu přijít na jméno.

Nejenom, že jí nemohu přijít na jméno, ale ani si ho nepamatuji. Rok na to se odstěhovala a já zbytek povinné školní docházky dělala uraženou. Vlastně mi to vydrželo do dnes. Ani nevím, kde můj vysněný Martin skončil. Nejspíš bez koně, za to s několika potomky, na které platí alimenty. Možná jich bude i pár nepřiznaných.

Byl to ten týpek, který neměl problém zblbnout během jednoho dne několik holek. Všechny měly pocit, že jsou jedinečné a chodí s jenom s nimi, i kdyby se střídaly u jednoho stolu v zapadlé kavárně.

Ne, že bych ho u toho načapala, ale při čtení Malého prince a upíjení dvojky červeného jsem si nemohla nevšimnout stejně vykutáleného „kolegy“. Zatím co chlapy sbírají zářezy, já pročítám jeden romantický román za druhým a čekám na toho pravého.

Možná jsem staromódní, ale chtěla bych mít romantickou vzpomínku a hlavně mu druhý den marně nevolat, protože má „splněno“. Nechci skončit jako řádek na straně třicet dva nekonečného seznamu v umaštěném notýsku, který dostal od svého táty k osmnáctinám.

Chci s ním strávit spokojený život nebo se o to alespoň pokusit. Nemohu souhlasit se svým „životem“ protřelým bratrem, že mám zkusit všechno. Bohužel pod slovo všechno zahrnul kouření trávy, sex na veřejnosti a dál raději nepůjdu, protože bych se musela červenat.

Místo na lehkovážný sex upínám pozornost ke kvalitní knize a dobrému vínu. Tedy víc ke knize než k vínu, které mi (myšleno dvě deci) vystačí celé odpoledne, až do zavíračky. Pak se vždy omlouván, když sypu z ručně udrhané peněženky pár drobných.

„Hlavně, že se vám tu líbí,“ usmívá se postarší prošedivělá paní a zdá se, že to myslí upřímně.

Asi bych si mohla zajít do knihovny mezi neosobní regály seřazené podle katalogu, ale já dávám přednost útulnému křesílku v rohu místnosti, jejíž stěny jsou pokryty dřevěnými poličkami se svazky, které nikdo nenutí stát v pozoru podle abecedy.

Stejně tak tu nikdo nesyčí, když si začnou dva lidé povídat a že to dělají nejenom často, ale hlavně rádi. Když se na chvilku zaposlouchám, neunikne mi povídání o nových dílech, stejně jako o těch mnohem starších než jsem já.

Přesně takové jsem si našla před pár dny a byla autorkou donucena sedět ve svém křesílku den co den, abych hltala dávno zapomenutý příběh mladé kontesy, kterou chce její otec provdat. Na důvodu není nic, co bych už nečetla. Staré příběhy jsou plné sňatků z rozumu kvůli spojení dvou sousedních panství. Tento má však něco navíc.

„Dobrý den,“ zdravým prošedivělou paní.

Beru si dvojku červeného, kterou položím na malý stolek vedle mého křesla a pak sáhnu do poslední police, do které dosáhnu pro pečlivě zamaskovaný román.

No ráda bych, ale křeslo mi zabral špinavý blonďák a klidně si čte mojí knihu. Něco takového bych mohla označit za opovážlivost nebo dokonce drzost a vyzvat ho na souboj v duchu Dumasových Čtyř mušketýrů.

Nejlepší kamarádka - S01E05

Měla bych se otočit, ale místo toho si tlačím horní cípy rozepnutého svetru k bradě. Měla bych být ochromena strachem z útoku, ale nejsem. Sleduji kachnu s pár káčátky, jak spokojeně plavou od jednoho rákosí k druhému. Kýč, jaký by nakreslil snad jenom Lada.

Všude je klid. Takový ve městě nikdy nepozná. Tedy pokud nezabloudí na zpustlou periférii, která si do dnes zachovala vesnický ráz. Kdo ví, proč se mi do úst dere ostravské – kraj razovity. Pochopitelně s krátkým ypsilonem na konci, bo tam maji kratke zobaky. Je to tak nespisovné, ale přitom krásné nebo možná jenom exotické.

„Vlastně ani nevím.“

Její hlas už není tak tvrdý a nezní z takové výšky.

Ona neví a kdo by to proboha měl vědět. Já snad??? Ještě přidám pár otazníků, než budu spokojena. Ještě přidám pár chvil bez odpovědi. Dál budu zlá mrcha, která nechala mizerné zpropitné.

„Bylo to hrubé.“

Lebedím si v krutosti, která je mi cizí. Tedy asi jako každému druhému. Možná bych mohla přitvrdit, chci se stylizovat do neznámé role ženy s bičem v ruce nebo spíš s pytlíkem soli nad krvácející ránou.

„Teprve se to učím.“

Dvě žačky na břehu rybníku, který si žije svým vlastním životem. Je mu jedno kolik lidí tu skotačí před slunka západem. Když tma pohltí vůkol, začne ten pravý rej. A nejenom čarodějnic či téměř průsvitných víl. Hlavou mí létá jedna šílenost za druhou.

„Trochu stará na učení.“

Usedám, aniž bych se k ní otočila. Proč taky. Znám její ostrou bradu a pohled zapíchnutý před sebe. Ráda si ušetřím zápach cigaret. Slyším cvaknutí zapalovače. Nezklamala.

„Stejně jako na kouření.“

Vážně hrozný zlozvyk.

„Promiň.“

Kolem hlavy mi prolétla hořící cigareta. Asi v tom má praxi. Odhodit a přitom nezapálit.

„Nevadí, když si přisednu?“

Nečeká, až odpovím a usedá na sotva metr vzdálený kámen.  Stejně jako ten můj je příjemný v parném horku, protože chladí. Je rovný a chladí. Teď by mohl hřát, jinak mi nastydnou vaječníky. Vzpomínám na podobné posezení, které skončilo bolestivým zánětem močové trubice. Cévka a antibiotika nejsou příjemný společníci.

Měla bych jí něco odpovědět, ale nenapadá mě nic na úrovni, co nebude znít jízlivě, praštěně nebo vlezle. Nechci být vlezlá, ale přitom mě zajímá.

„Jasně, že ne.“

„Promiň,“ potáhla ze zapálené cigarety, „nemyslela jsem to tak.“

„V poho.“

Čekám, s čím přijde a nepochybně to bude něco velmi originálního, co jsem ještě neslyšela. Taky bych dokázala vymyslet asi tak tucet hodnověrně znějících výmluv. Kdybych si nevybrala žurnalistiku, mohla jsem se celkem slušně živit vymýšlením alibi pro movité záletníky. Bohužel už mě někdo předběhl.

„Nechtěla jsem trávit další večer sama na pokoji. Nikoho tu neznám.“

„Já taky ne.“

Pořád čekám, jestli je to vše nebo přijde s opravdovou bombou, co mě zarazí sto sáhů pod zem. Asi ne, protože sedí s rukama na kolenou a kouří jako parní lokomotiva.

„Zuzka,“ natahuje ke mně pravou ruku.

„Samantha,“ snažím se obejmout její velkou ruku.

Není jenom vysoká. Je prostě celá velká. Má velká ramena, velkou ruku a kdo ví co ještě.

„Co tu děláš, když nejsi zdejší.“

Nejlepší kamarádka - S01E04

Na žurnalistice se zrovna neprobírají medicínské anamnézy, ale vím ze stáže o reportáži, v níž kolega zachytil fyzickou proměnu kluka v holku. Jenom si nemohu vzpomenout, jak tomu říkal. Kdy tu tak měli internet.

Jo konec světa má i své stinné stránky jako je chybějící automatická pračka, ústřední topení a internet. I když jsem s tím posledním počítala a kvůli blbému signálu si nebrala ani mobil, stejně by se teď hodil.

Místo na terasu mířím do chaty, protože přes chybějící civilizační samozřejmosti, tu mají nevyčerpatelnou zásobu komárů. Začínám podezírat porybného, že je pěstuje úspěšněji než kapry. Ještěže odpuzovač není na příděl.

„Do háje.“

Zapomněla jsem si objednat pečivo. Další skvělý den v téhle pustině bez jídla. Budu muset projít zásoby, sepsat seznam a dojít na nákup nebo mi brzy dojdou peníze. Oběd a večeře v pensionu nejsou zrovna levná záležitost. Při pohledu na nenasytné přespolní není divu. Který hostinský by nechtěl zbohatnout, když mu hosti cpou peníze.

Myšlenky se automaticky stočily k patnáctileté holce z předměstí, hlavní postavě mého románu. Tedy spíš pokusu o román. Základní zápletka mi přišla zajímavá, ale jedna román nedělá, a pokud nebudu mít dost invence, tak ani novelu. Nakonec by z toho mohla být při dobré vůli natažená povídka, což není nic moc.

„Drogy, sex a rock ’n’ roll jsou cool.“

Drogy bych tam měla, k sexu můžu přidat nešťastnou lásku a místo rock ’n’ roll si vystačím s hip hopem nebo technem. Šňupání na rokovém koncertu je stejně ujeté jako skejt v domově důchodců. Za to trocha tanečních drog v podniku, kde vám nalejí, aniž by chtěli vidět občanku je normální. Strach z obchodní inspekce mají jenom srabi.

Zapadající slunce vykouzlilo za rybníkem nádherný obraz. Škoda, že neumím kreslit. Hned bych si sedla nebo aspoň vzala mobil a udělala pár snímků. Mohla bych je použít v románu anebo na blogu. Ten vlastně taky nemám.

Otevřený notebook začíná pozvolna osvětlovat prostě zařízenou sednici a mě nenapadá jak pokračovat. Byla jsem hloupá nebo možná jenom naivní, když jsem si myslela, že to půjde samo. Ročníkové práce byly pohoda. Dostala jsem okruh témat a psala, ale tohle je jiné. Je to moje.

Tedy mělo by to být moje. Nejsem si tak úplně jistá, že bude. Pokud bude. Pochyby obestírají mojí mysl, začínám propadat beznaději.

„Třeba bych mohla napsat o tom, jak píšu. Nebo spíš nepíšu.“

Tvůrčí krize hned na desáté stránce. To je hodně kruté. Asi mě nakonec bude muset bavit život plný psaní nudných a otravných článků v rubrice pro ženy. Být chlap, mohla bych vyfasovat zahrádkáře, vzpomínám na kolegy z ročníku. Městem odkojené existence, které netuší nic o pěstování. Asi měli jezdit s rodiči na chatu, místo poflakování kolem baráku. Ne. Nevypadali jako flákači, spíš poloviční šprti ležící od rána do večera v knížkách a ti s brýlemi i od večera do rána.

Než sluníčko úplně zapadlo, oslnilo mě slábnoucími paprsky. Měla bych na to být zvyklá, protože můj život nabral děsivý stereotyp. Stejně jako nechci sdílet svůj život na imaginární síti, nechci prožít nudný a dokola se opakující život.

Tady a teď vystoupím z bludného kruhu. Zavírám notebook, beru si svetr a mířím k rybníku. Nemám v úmyslu smočit své nahé tělo. Prostě chci udělat něco jinak.

„Žádné od výplaty k výplatě!!!“

Něco takového si člověk snadněji slíbí, než udělá. Jakmile podlehnu pokušení zahnízdit, tak končím. Podlehnu? Není to jisté, ale velmi pravděpodobné. Možná bych mohla dostat další odklad a nechat zestárnout svoje vajíčka.

Slepice hledající kurník. Šílené, ale pochopitelné. Dělaly to generace žen přede mnou, proč bych to neměla dělat zrovna já. Vzpoura? Dobrý argument.

Zase jsem u filozofování, jenom nesedím v hospodě. Mysl si automaticky spojila ta dvě slova a přidala k nim třetí. Zrzka s ostrou bradou a její neohrabané pozvání na rande. Nevím, jestli bych ho přijala.

„Možná bys měla,“ mluvím sama k sobě, jako bych byla svojí vlastní matkou.

Nejsem. Naštěstí. Mohlo by to být horší, vybavuji si poslední tchýni. Ztělesněná vlezlost hraničící se slizkostí toho nejhrubšího zrna. I pro tento obrat mám ve své fotobance jeden snímek a bohužel není tak vybledlý jak bych si přála.

Myšlenky mě natolik pohltily, že nevnímám okolí. Naštěstí tu není nic, co by mě mohlo ohrozit. Další vzpomínka na pozdní návrat z knihovny. Pozdní návrat pokračující prvním pozváním, když zažehnal nebezpečí. Jemný popis nebezpečně vyhlížející situace, do níž se holka dostane ani neví jak. Kluci to mají jednodušší.

„Omlouvám se,“ slyším za zády povědomý hlas.

Kromě fotografické paměti, mám taky paměť na zvuky a tento jsem určitě slyšela.

„Za co?“

Nejlepší kamarádka - S01E03

Nebo možná ne. Člověk nikdy neví, kam ho život zavede. Mě zavedl na samotu u lesa s výhledem na rybník plný místních a nejspíš taky hromady kaprů, kteří skončí o vánocích ve fritéze. Konec konců jsem v rybářském kraji.

„A tebe jsem odhadla na ty ostatní.“

„A jak vypadají masožravci?“

Místo odpovědi jenom kývla směrem ke skopčákům. Něco na tom bude. Je bych vážně za vegetariány nepovažovala, přesto se nemohu zbavit dojmu, že je to až příliš jednoduché rozdělení.

V hospodě nebývá moc prostoru na filozofování, tady se pije a to pořádně. Tedy alespoň ta německy mluvící tlupa to dělá. Pak nemáme mít v celosvětovém měřítku nejvíc vypitého piva na hlavu.

Zatím co típla další cigaretu a objednala si další půllitr, přemýšlím, zda vypít ten svůj. Možná by stačilo malé pivo.

„Ještě jsem tě tu neviděla,“ hraje si s krabičkou cigaret a pohled má zapíchnutý před sebe.

„Nejsem tu dlouho.“

Nechci o sobě prozradit víc než je nezbytně nutné. V digitálním věku, kdy lidé sdílejí své životy a životy svým právě narozených dětí na síti, mi to přijde celkem důležité. Patřím k těm málo lidem, co si ještě chrání soukromí. Nikomu není nic do toho, kde bydlím, s kým bydlím nebo s kým spím.

Pokud vím, byla jsem jediná ze studijního kruhu, které neměla profil na žádné sociální síti. Možná jsem divná nebo pošahaná, ale sdílím, co chci a s kým chci, aniž by to musel vidět celý svět. Vlastně s nikým nic nesdílím, protože nemám kamarádky a s bráchou si přejeme z povinnosti k narozeninám, svátkům a vánocům.

Když se nad sebou zamyslím, tady na konci světa nejsem zrovna moc společenský tvor. Možná bych o tom mohla napsat článek. Určitě by strhnul počítadla návštěvnosti. Nudná pětadvacítka brečící nad svým nudným životem.

„Já taky ne. Co děláš večer?“

„Jste se vsadili, že mě sbalíš na baru a pak si to rozdáme?“

Nechám rozpité pivo na baru a jdu ven, aniž bych čekala na její odpověď. Ne, že by mi vadila představa randění s holkou, ale ten neohrabaný klučičí způsob jakým to udělala. Žádná holka se přeci nebude ptát, co dělám večer.

Málo kdo mi dokázal v životě zamotat hlavu a nikdy to nebyl žádných z mých partnerů, protože byli předvídatelní jako dny v týdnu. Aby ne, když chtěli jenom to jediné. Sice to bude znít divně, ale uhájila jsem to před všemi. Pokud bych dělala časovou osu holek kolem mě a jejich ztrátu panenství, budu nepochybně jediná, která tam nebude. Jistě je tu možnost, že by se některá chlubila cizím peřím, ale není to moc pravděpodobné.

Ostrá brada a neobratný způsob jak mě pozvat na rande, může skončit jedinou možností. Ta holka nebude tak úplně holka.

Nejlepší kamarádka - S01E02

Zatím co k rybníku bych to měla z kopce, tak k pensionu to mám do kopce. Najít pension není nikterak těžké, protože k němu vedou cedule snad z každé ulice. Můj nepříliš hlasitý pozdrav upoutal pozornost celého osazenstva.

Možná to nebylo pozdravem, ale mojí maličkostí. Chvíli mohu být namyšlená, protože vím o svých přednostech. Podle všech nezainteresovaných jsem výjimka potvrzující pravidlo – hezká a chytrá. Aby ne, když mám za otce atomového vědce a mamka vyhrála krajské kolo královny krásy.

Nejsem tu, abych rozebírala svoje stvořitele, ale snědla něco malého. Pár obsazených stolů kontrastuje s těmi prázdnými a pak je tu bar. Kdybych měla hodně velkou fantasii, mohla bych popsat tuto místnost jako typickou jídelnu na středozápadě. Co na tom, že je to v jiné zemi a na jiném kontinentě a že se ten rádoby národ montuje v posledních šedesáti letech do všech kolem.

Sednu si na bar, protože tam jsem ještě nikdy nejedla.

„Ahoj,“ zdravím zrzku s ostrou bradou, zapálenou cigaretou, co má na sobě bílé tričko a kalhoty.

„Ahoj.“

Odpověděla hrubým, ale její postavě odpovídajícím hlasem. Není žádný drobek. Dokonce si troufnu říct, že bude tak o hlavu vyšší. Klidně by mohla hrát basket, tedy kdyby nepálila jednu cigaretu za druhou. Plný popelník a rozpité pivo před ní, prozradily víc než hromada otázek.

„Jak tu vaří?“ zkouším ji.

Vím, že ona bude nejspíš odpovědná za jídlo, na němž si pochutnávají německy mluvící pořízci u jednoho z obsazených stolů. Bílé oblečení neznamená, že byla na Sensation white, ale má stát u sporáku. Jinak by před sebou měla konzumačku. Na amatérku dobré, vybavuji si nespočet přečtených detektivek.

„Nevím,“ potáhla z cigarety, „zeptej se těch skopovejch hlav.“

„Tak mi uvař něco dobrého.“

V líbezně znějící větě je mnoho volnosti a trocha přísnosti, které nejde odporovat. Prostě mi něco uvaří a hotovo. Snad jsem to nepřehnala, došlo mi o zlomek vteřiny později, protože je to holka a ne kluk.

„Na vlastní riziko,“ sjela z barové stoličky a zmizela v lítačkách vedle baru.

„Jednu desítku,“ mrkám na šviháckého barmana.

Nejsem jediná, kdo to dělá. Většina Gertrúd z něj nemůže spustit oči. Určitě nemá nouzi o dýška.

„Jedna desítka.“

Postavil přede mně půllitr bez pěny.

„Vypadám, že nevím, jak vypadá půllitr piva? Tenhle větrák si vypij sám.“

Odsunula jsem sklenici na jeho půlku.

„Tak pardón,“ natočil mi nový s pořádnou čepicí.

Mohla jsem čekat, že tam nebude nic jiného než pěna, ale zřejmě si rozmyslel dělat mi naschvály. Ve stejnou chvíli mi padla do oka kniha přání a stížností, kterou znám jenom z vyprávění rodičů. Vždy když se chtěli pomstít nepříjemné obsluze, tak tam něco napsali.

Jsem novinářka, tak by to neměl být problém.

„Nech si chutnat,“ předběhla mě kuchařka.

Na bar položila talíř plný zdravých věcí. Vlastně tam není vůbec nic nezdravého, ani masového. Jak mohla vědět, že ho moc nejím. Nejsem vegetariánka nebo dokonce veganka. Tedy ne, že by na tom způsobu života bylo něco zavržení hodného, jenom si ráda dopřeji od všeho něco.

„Děkuji.“

Usedla zpět na své místo a zapálila si další cigaretu. Mám na jazyku něco opravdu peprného, ale naštěstí nefouká ten hnusný dým mým směrem.

„Bylo to supr,“ chválím prázdný talíř. „Jak jsi věděla, co mi uvařit???“

„Lidi se dělí na masožravce a ty ostatní,“ utrousila suše.

Koho by v tu chvíli napadlo, že zrovna mi dvě budeme nejlepší kamarádky? No mě určitě ne. Ostré rysi, pichlavé oči, bez cigarety neujde ani krok. To není zrovna někdo, s kým bych si měla co říct.

Nejlepší kamarádka - S01E01

Každá holka by měla mít nejlepší kamarádku. Když tu tak sedím a přemýšlím… Sedím a přemýšlím, jak honosný popis toho, co dělám. Ano sedím na verandě při západu slunce a kolem mě ševelí statné topoly hlídající hráz rybníku, ale to přemýšlení bude trochu přehnané.

Jak by také ne, když místo psaní románu sleduji pár místních v rybníku. Měla jsem za to, že je to bahňák dobrý tak akorát pro kapry. Co jiného čekat, když polovinu břehu chrání neprostupné rákosí?

Myšlenky se vrací zpět k nejlepší kamarádce a na notebooku nabíhá šetřič obrazovky. Dnešních pět stránek je zřejmě maximum, co jsem schopná napsat. Až to pošlu korektorce, zbydou tak dvě. Možná ani to ne.

Měla bych prožít bouřlivé léto s některým z místních ranařů a ne popisovat vymyšlené postavy ve fiktivním prostředí s neexistujícími jmény. Mám poslední prázdniny, než mě pohltí pracovní proces. Hrozné slovní spojení.

Vysoká mi dala odklad, jak říká bratr počítačový šílenec jezdící od pondělí do pátku do firmy svého kamaráda. Nejenom, že je to nudné, ale oba navíc mluví řečí, které nikdo jiný nerozumí. Není divu, že nemají holku a vlastně ani kluka. Tedy pokud spolu nechodí.

Zajímavé. Nikdy jsem nepřemýšlela na tím, že bych měla švagra. Pokud by nebyla protivná nebo ujetá jako bratr, mohla by být nejlepší kamarádkou. Takhle to bude nejlepší kamarád. Možná. Vlastně ani neznám bratrův vkus. Blonďáci nebo brunety? Možná zrzkové.

Při pohledu na rybník mám nutkání nechat román románem a jít za nimi.

„Jsem anebo nejsem spisovatelka?“

Vážně si teď musím pokládat existencionální otázky? Nejsem na to trochu mladá. Měla bych se jít bavit a práci nechat na jindy.

Než jsem vyřešila vnitřní dilema mezi studentským světem a tím druhý, vylezli na břeh, otřeli se a zamířili do vsi.

Mohla bych mít rybník pro sebe a nemusela si brát plavky. Marně vzpomínám zda jsem si je přibalila. Je s podivem, že plná krosna nepobrala vše, co jsem považovala za nutné.

„Holt budu muset častěji prát,“ povzdechla jsem si před pár dny.

Nechtěla jsem se vláčet se dvěma kufry do pustiny jako nějaká městská pipka. Při vystoupení na stanici připomínající tu ze Slunce, seno a jahody jsem si pogratulovala.

„Šikovná holka,“ hodila jsem krosnu na záda a vyrazila do kopce.

Pět kilometrů se nezdá jako dlouhá vzdálenost, ale táhnout za sebou dva kufry na kolečkách. Nejspíš by o ta kolečka rychle přišly. Rozhodně jsem nešla po vyleštěném mramoru nebo vyhlazeném betonu. Dokonce i podrážky nových pohorek jsou o pár milimetrů tenčí.

Bohužel tu nemají pračku, pokud neberu v úvahu něco, co používaly naše babičky a má to šňůru do zásuvky. Valcha my přijde použitelnější.

Můžu jít nahá. Hledím na rybník a představuji si, jaké by to bylo. Nikdy jsem nebyla u vody jenom tak.

„Možná je čas to změnit.“

Studený vítr, který se prohnal zastřešenou verandou, mě přiměl změnit plán. Místo do naha, si zajdu pro něco teplejšího, než je tílko s úzkými ramínky.

Ráda je dávám na odiv, jenom tu není nikdo, kdo by je obdivoval. Ten poslední dostal kopačky pár dní před odjezdem, protože s kamarádkou se to vážně nedělá. Vlastně bývalou kamarádkou a nebyla nejlepší. Byla to prostě jenom kamarádka ze střední.

Což je mimochodem hodně divné místo. Viděno optikou čerstvé magistry žurnalistiky. Už to, že mě zavřeli do jedné místnosti s lidmi, které jsem nikdy neviděla a neměla s nimi nic společného, bylo ujeté.

Vlastně nešlo o přirozený výběr díky omezené volbě, a jak čas ukázal, nebyla to šťastná volba. Většina „přátelství“ skončila s rozdáním maturitního vysvědčení a ten zbytek během pár měsíců. Poslední pak před pár dny.

„Se střední je amen.“

Beru si svetřík a začínám vnímat hlad. Bohužel se mi ztenčily zásoby na příděl z místního koloniálu pod hranici nutné k přežití.

„Budu muset do nedalekého pensionu,“ vzpomínám na radu mamky kamarádky, která mi půjčila chatu po rodičích, protože …

To je nepodstatné. Vlastně je na tom něco zajímavého. Jsou s mámou kamarádky od střední, což vyvrací moje pravidlo nebo možná potvrzuje, že existují výjimky potvrzující…

No nic, vezmu si mobil, peníze a klíče.