Měla bych se
otočit, ale místo toho si tlačím horní cípy rozepnutého svetru k bradě.
Měla bych být ochromena strachem z útoku, ale nejsem. Sleduji kachnu
s pár káčátky, jak spokojeně plavou od jednoho rákosí k druhému. Kýč, jaký
by nakreslil snad jenom Lada.
Všude je klid.
Takový ve městě nikdy nepozná. Tedy pokud nezabloudí na
zpustlou periférii, která si do dnes zachovala vesnický ráz. Kdo ví, proč se mi
do úst dere ostravské – kraj razovity. Pochopitelně s krátkým ypsilonem na
konci, bo tam maji kratke zobaky. Je to tak nespisovné, ale přitom krásné nebo
možná jenom exotické.
„Vlastně ani
nevím.“
Její hlas už
není tak tvrdý a nezní z takové výšky.
Ona neví a kdo
by to proboha měl vědět. Já snad??? Ještě přidám pár otazníků, než budu
spokojena. Ještě přidám pár chvil bez odpovědi. Dál budu zlá mrcha, která
nechala mizerné zpropitné.
„Bylo to
hrubé.“
Lebedím si
v krutosti, která je mi cizí. Tedy asi jako každému
druhému. Možná bych mohla přitvrdit, chci se stylizovat do neznámé role ženy
s bičem v ruce nebo spíš s pytlíkem soli nad krvácející ránou.
„Teprve se to
učím.“
Dvě žačky na
břehu rybníku, který si žije svým vlastním životem. Je mu jedno kolik lidí tu
skotačí před slunka západem. Když tma pohltí vůkol, začne ten pravý rej. A
nejenom čarodějnic či téměř průsvitných víl. Hlavou mí létá jedna šílenost za
druhou.
„Trochu stará
na učení.“
Usedám, aniž
bych se k ní otočila. Proč taky. Znám její ostrou bradu a pohled
zapíchnutý před sebe. Ráda si ušetřím zápach cigaret. Slyším cvaknutí
zapalovače. Nezklamala.
„Stejně jako
na kouření.“
Vážně hrozný
zlozvyk.
„Promiň.“
Kolem hlavy mi
prolétla hořící cigareta. Asi v tom má praxi. Odhodit a přitom nezapálit.
„Nevadí, když
si přisednu?“
Nečeká, až
odpovím a usedá na sotva metr vzdálený kámen.
Stejně jako ten můj je příjemný v parném horku, protože chladí. Je rovný a chladí. Teď by mohl hřát, jinak mi nastydnou vaječníky. Vzpomínám na
podobné posezení, které skončilo bolestivým zánětem močové trubice. Cévka a
antibiotika nejsou příjemný společníci.
Měla bych jí
něco odpovědět, ale nenapadá mě nic na úrovni, co nebude znít jízlivě, praštěně
nebo vlezle. Nechci být vlezlá, ale přitom mě zajímá.
„Jasně, že
ne.“
„Promiň,“
potáhla ze zapálené cigarety, „nemyslela jsem to tak.“
„V poho.“
Čekám,
s čím přijde a nepochybně to bude něco velmi originálního, co jsem ještě
neslyšela. Taky bych dokázala vymyslet asi tak tucet hodnověrně znějících
výmluv. Kdybych si nevybrala žurnalistiku, mohla jsem se celkem slušně živit
vymýšlením alibi pro movité záletníky. Bohužel už mě někdo předběhl.
„Nechtěla jsem
trávit další večer sama na pokoji. Nikoho tu neznám.“
„Já taky ne.“
Pořád čekám,
jestli je to vše nebo přijde s opravdovou bombou, co mě zarazí sto sáhů
pod zem. Asi ne, protože sedí s rukama na kolenou a kouří jako parní
lokomotiva.
„Zuzka,“
natahuje ke mně pravou ruku.
„Samantha,“
snažím se obejmout její velkou ruku.
Není jenom
vysoká. Je prostě celá velká. Má velká ramena, velkou ruku a kdo ví co ještě.
„Co tu děláš,
když nejsi zdejší.“
Žádné komentáře:
Okomentovat