Zatím co k rybníku bych to
měla z kopce, tak k pensionu to mám do kopce. Najít pension není
nikterak těžké, protože k němu vedou cedule snad z každé ulice. Můj
nepříliš hlasitý pozdrav upoutal pozornost celého osazenstva.
Možná to nebylo pozdravem, ale
mojí maličkostí. Chvíli mohu být namyšlená, protože vím o svých přednostech.
Podle všech nezainteresovaných jsem výjimka potvrzující pravidlo – hezká a
chytrá. Aby ne, když mám za otce atomového vědce a mamka vyhrála krajské kolo
královny krásy.
Nejsem tu, abych rozebírala svoje
stvořitele, ale snědla něco malého. Pár obsazených stolů kontrastuje s těmi
prázdnými a pak je tu bar. Kdybych měla hodně velkou fantasii, mohla bych
popsat tuto místnost jako typickou jídelnu na středozápadě. Co na tom, že je to
v jiné zemi a na jiném kontinentě a že se ten rádoby národ montuje v posledních
šedesáti letech do všech kolem.
Sednu si na bar, protože tam jsem
ještě nikdy nejedla.
„Ahoj,“ zdravím zrzku s ostrou
bradou, zapálenou cigaretou, co má na sobě bílé tričko a kalhoty.
„Ahoj.“
Odpověděla hrubým, ale její
postavě odpovídajícím hlasem. Není žádný drobek. Dokonce si troufnu říct, že
bude tak o hlavu vyšší. Klidně by mohla hrát basket, tedy kdyby nepálila jednu
cigaretu za druhou. Plný popelník a rozpité pivo před ní, prozradily víc než
hromada otázek.
„Jak tu vaří?“ zkouším ji.
Vím, že ona bude nejspíš
odpovědná za jídlo, na němž si pochutnávají německy mluvící pořízci u jednoho z obsazených
stolů. Bílé oblečení neznamená, že byla na Sensation white, ale má stát u
sporáku. Jinak by před sebou měla konzumačku. Na amatérku dobré, vybavuji si
nespočet přečtených detektivek.
„Nevím,“ potáhla z cigarety,
„zeptej se těch skopovejch hlav.“
„Tak mi uvař něco dobrého.“
V líbezně znějící větě je
mnoho volnosti a trocha přísnosti, které nejde odporovat. Prostě mi něco uvaří
a hotovo. Snad jsem to nepřehnala, došlo mi o zlomek vteřiny později, protože je
to holka a ne kluk.
„Na vlastní riziko,“ sjela z barové
stoličky a zmizela v lítačkách vedle baru.
„Jednu desítku,“ mrkám na
šviháckého barmana.
Nejsem jediná, kdo to dělá.
Většina Gertrúd z něj nemůže spustit oči. Určitě nemá nouzi o dýška.
„Jedna desítka.“
Postavil přede mně půllitr bez
pěny.
„Vypadám, že nevím, jak vypadá
půllitr piva? Tenhle větrák si vypij sám.“
Odsunula jsem sklenici na jeho
půlku.
„Tak pardón,“ natočil mi nový s pořádnou
čepicí.
Mohla jsem čekat, že tam nebude
nic jiného než pěna, ale zřejmě si rozmyslel dělat mi naschvály. Ve stejnou
chvíli mi padla do oka kniha přání a stížností, kterou znám jenom z vyprávění
rodičů. Vždy když se chtěli pomstít nepříjemné obsluze, tak tam něco napsali.
Jsem novinářka, tak by to neměl
být problém.
„Nech si chutnat,“ předběhla mě
kuchařka.
Na bar položila talíř plný
zdravých věcí. Vlastně tam není vůbec nic nezdravého, ani masového. Jak mohla
vědět, že ho moc nejím. Nejsem vegetariánka nebo dokonce veganka. Tedy ne, že
by na tom způsobu života bylo něco zavržení hodného, jenom si ráda dopřeji od
všeho něco.
„Děkuji.“
Usedla zpět na své místo a
zapálila si další cigaretu. Mám na jazyku něco opravdu peprného, ale naštěstí
nefouká ten hnusný dým mým směrem.
„Bylo to supr,“ chválím prázdný
talíř. „Jak jsi věděla, co mi uvařit???“
„Lidi se dělí na masožravce a ty
ostatní,“ utrousila suše.
Koho by v tu chvíli napadlo,
že zrovna mi dvě budeme nejlepší kamarádky? No mě určitě ne. Ostré rysi, pichlavé
oči, bez cigarety neujde ani krok. To není zrovna někdo, s kým bych si
měla co říct.
Žádné komentáře:
Okomentovat