Každá holka by měla mít nejlepší
kamarádku. Když tu tak sedím a přemýšlím… Sedím a přemýšlím, jak honosný popis toho,
co dělám. Ano sedím na verandě při západu slunce a kolem mě ševelí statné
topoly hlídající hráz rybníku, ale to přemýšlení bude trochu přehnané.
Jak by také ne, když místo psaní
románu sleduji pár místních v rybníku. Měla jsem za to, že je to bahňák
dobrý tak akorát pro kapry. Co jiného čekat, když polovinu břehu chrání
neprostupné rákosí?
Myšlenky se vrací zpět k nejlepší
kamarádce a na notebooku nabíhá šetřič obrazovky. Dnešních pět stránek je
zřejmě maximum, co jsem schopná napsat. Až to pošlu korektorce, zbydou tak dvě.
Možná ani to ne.
Měla bych prožít bouřlivé léto s některým
z místních ranařů a ne popisovat vymyšlené postavy ve fiktivním prostředí
s neexistujícími jmény. Mám poslední prázdniny, než mě pohltí pracovní
proces. Hrozné slovní spojení.
Vysoká mi dala odklad, jak říká
bratr počítačový šílenec jezdící od pondělí do pátku do firmy svého kamaráda.
Nejenom, že je to nudné, ale oba navíc mluví řečí, které nikdo jiný nerozumí.
Není divu, že nemají holku a vlastně ani kluka. Tedy pokud spolu nechodí.
Zajímavé. Nikdy jsem nepřemýšlela
na tím, že bych měla švagra. Pokud by nebyla protivná nebo ujetá jako bratr, mohla
by být nejlepší kamarádkou. Takhle to bude nejlepší kamarád. Možná. Vlastně ani
neznám bratrův vkus. Blonďáci nebo brunety? Možná zrzkové.
Při pohledu na rybník mám nutkání
nechat román románem a jít za nimi.
„Jsem anebo nejsem spisovatelka?“
Vážně si teď musím pokládat
existencionální otázky? Nejsem na to trochu mladá. Měla bych se jít bavit a
práci nechat na jindy.
Než jsem vyřešila vnitřní dilema
mezi studentským světem a tím druhý, vylezli na břeh, otřeli se a zamířili do
vsi.
Mohla bych mít rybník pro sebe a
nemusela si brát plavky. Marně vzpomínám zda jsem si je přibalila. Je s podivem,
že plná krosna nepobrala vše, co jsem považovala za nutné.
„Holt budu muset častěji prát,“
povzdechla jsem si před pár dny.
Nechtěla jsem se vláčet se dvěma
kufry do pustiny jako nějaká městská pipka. Při vystoupení na stanici
připomínající tu ze Slunce, seno a jahody jsem si pogratulovala.
„Šikovná holka,“ hodila jsem
krosnu na záda a vyrazila do kopce.
Pět kilometrů se nezdá jako
dlouhá vzdálenost, ale táhnout za sebou dva kufry na kolečkách. Nejspíš by o ta
kolečka rychle přišly. Rozhodně jsem nešla po vyleštěném mramoru nebo
vyhlazeném betonu. Dokonce i podrážky nových pohorek jsou o pár milimetrů
tenčí.
Bohužel tu nemají pračku, pokud
neberu v úvahu něco, co používaly naše babičky a má to šňůru do zásuvky. Valcha
my přijde použitelnější.
Můžu jít nahá. Hledím na rybník a
představuji si, jaké by to bylo. Nikdy jsem nebyla u vody jenom tak.
„Možná je čas to změnit.“
Studený vítr, který se prohnal zastřešenou
verandou, mě přiměl změnit plán. Místo do naha, si zajdu pro něco teplejšího,
než je tílko s úzkými ramínky.
Ráda je dávám na odiv, jenom tu
není nikdo, kdo by je obdivoval. Ten poslední dostal kopačky pár dní před
odjezdem, protože s kamarádkou se to vážně nedělá. Vlastně bývalou
kamarádkou a nebyla nejlepší. Byla to prostě jenom kamarádka ze střední.
Což je mimochodem hodně divné
místo. Viděno optikou čerstvé magistry žurnalistiky. Už to, že mě zavřeli do
jedné místnosti s lidmi, které jsem nikdy neviděla a neměla s nimi nic
společného, bylo ujeté.
Vlastně nešlo o přirozený výběr
díky omezené volbě, a jak čas ukázal, nebyla to šťastná volba. Většina „přátelství“
skončila s rozdáním maturitního vysvědčení a ten zbytek během pár měsíců. Poslední
pak před pár dny.
„Se střední je amen.“
Beru si svetřík a začínám vnímat
hlad. Bohužel se mi ztenčily zásoby na příděl z místního koloniálu pod hranici
nutné k přežití.
„Budu muset do nedalekého
pensionu,“ vzpomínám na radu mamky kamarádky, která mi půjčila chatu po
rodičích, protože …
To je nepodstatné. Vlastně je na
tom něco zajímavého. Jsou s mámou kamarádky od střední, což vyvrací moje
pravidlo nebo možná potvrzuje, že existují výjimky potvrzující…
No nic, vezmu si mobil, peníze a
klíče.
Žádné komentáře:
Okomentovat