Na
žurnalistice se zrovna neprobírají medicínské anamnézy, ale vím ze stáže o
reportáži, v níž kolega zachytil fyzickou proměnu kluka v holku.
Jenom si nemohu vzpomenout, jak tomu říkal. Kdy tu tak měli internet.
Jo konec světa
má i své stinné stránky jako je chybějící automatická pračka, ústřední topení a
internet. I když jsem s tím posledním počítala a kvůli blbému signálu si
nebrala ani mobil, stejně by se teď hodil.
Místo na
terasu mířím do chaty, protože přes chybějící civilizační samozřejmosti, tu
mají nevyčerpatelnou zásobu komárů. Začínám podezírat porybného, že je pěstuje
úspěšněji než kapry. Ještěže odpuzovač není na příděl.
„Do háje.“
Zapomněla jsem
si objednat pečivo. Další skvělý den v téhle pustině bez jídla. Budu muset
projít zásoby, sepsat seznam a dojít na nákup nebo mi brzy dojdou peníze. Oběd a večeře
v pensionu nejsou zrovna levná záležitost. Při pohledu na nenasytné přespolní není divu. Který hostinský by nechtěl zbohatnout, když mu hosti cpou
peníze.
Myšlenky se
automaticky stočily k patnáctileté holce z předměstí, hlavní postavě
mého románu. Tedy spíš pokusu o román. Základní zápletka mi přišla zajímavá,
ale jedna román nedělá, a pokud nebudu mít dost invence, tak ani novelu.
Nakonec by z toho mohla být při dobré vůli natažená povídka, což není nic
moc.
„Drogy, sex a
rock ’n’ roll jsou cool.“
Drogy bych tam
měla, k sexu můžu přidat nešťastnou lásku a místo rock ’n’ roll si vystačím s hip hopem
nebo technem. Šňupání na rokovém koncertu je stejně ujeté jako skejt
v domově důchodců. Za to trocha tanečních drog v podniku, kde vám
nalejí, aniž by chtěli vidět občanku je normální. Strach z obchodní
inspekce mají jenom srabi.
Zapadající
slunce vykouzlilo za rybníkem nádherný obraz. Škoda, že neumím kreslit. Hned
bych si sedla nebo aspoň vzala mobil a udělala pár snímků. Mohla bych je použít
v románu anebo na blogu. Ten vlastně taky nemám.
Otevřený
notebook začíná pozvolna osvětlovat prostě zařízenou sednici a mě nenapadá jak
pokračovat. Byla jsem hloupá nebo možná jenom naivní, když jsem si myslela, že
to půjde samo. Ročníkové práce byly pohoda. Dostala jsem okruh témat a psala,
ale tohle je jiné. Je to moje.
Tedy mělo by
to být moje. Nejsem si tak úplně jistá, že bude. Pokud bude. Pochyby obestírají
mojí mysl, začínám propadat beznaději.
„Třeba bych
mohla napsat o tom, jak píšu. Nebo spíš nepíšu.“
Tvůrčí krize
hned na desáté stránce. To je hodně kruté. Asi mě nakonec bude muset bavit život plný psaní nudných a otravných článků v rubrice pro ženy. Být chlap, mohla bych
vyfasovat zahrádkáře, vzpomínám na kolegy z ročníku. Městem odkojené
existence, které netuší nic o pěstování. Asi měli jezdit s rodiči na chatu,
místo poflakování kolem baráku. Ne. Nevypadali jako flákači, spíš poloviční
šprti ležící od rána do večera v knížkách a ti s brýlemi i od večera
do rána.
Než sluníčko
úplně zapadlo, oslnilo mě slábnoucími paprsky. Měla bych na to být zvyklá,
protože můj život nabral děsivý stereotyp. Stejně jako nechci sdílet svůj život
na imaginární síti, nechci prožít nudný a dokola se opakující život.
Tady a teď
vystoupím z bludného kruhu. Zavírám notebook, beru si svetr a mířím
k rybníku. Nemám v úmyslu smočit své nahé tělo. Prostě chci udělat
něco jinak.
„Žádné od
výplaty k výplatě!!!“
Něco takového
si člověk snadněji slíbí, než udělá. Jakmile podlehnu pokušení zahnízdit, tak
končím. Podlehnu? Není to jisté, ale velmi pravděpodobné. Možná bych mohla
dostat další odklad a nechat zestárnout svoje vajíčka.
Slepice
hledající kurník. Šílené, ale pochopitelné. Dělaly to generace žen přede mnou,
proč bych to neměla dělat zrovna já. Vzpoura? Dobrý argument.
Zase jsem u
filozofování, jenom nesedím v hospodě. Mysl si automaticky spojila ta dvě
slova a přidala k nim třetí. Zrzka s ostrou bradou a její neohrabané
pozvání na rande. Nevím, jestli bych ho přijala.
„Možná bys
měla,“ mluvím sama k sobě, jako bych byla svojí vlastní matkou.
Nejsem.
Naštěstí. Mohlo by to být horší, vybavuji si poslední tchýni. Ztělesněná
vlezlost hraničící se slizkostí toho nejhrubšího zrna. I pro tento obrat mám ve
své fotobance jeden snímek a bohužel není tak vybledlý jak bych si přála.
Myšlenky mě
natolik pohltily, že nevnímám okolí. Naštěstí tu není nic, co by mě mohlo
ohrozit. Další vzpomínka na pozdní návrat z knihovny. Pozdní návrat
pokračující prvním pozváním, když zažehnal nebezpečí. Jemný popis nebezpečně
vyhlížející situace, do níž se holka dostane ani neví jak. Kluci to mají
jednodušší.
„Omlouvám se,“
slyším za zády povědomý hlas.
Kromě
fotografické paměti, mám taky paměť na zvuky a tento jsem určitě slyšela.
„Za co?“
Žádné komentáře:
Okomentovat